Tradiční masajská vesnice

Jak jsme slíbili v minulém článku, tak vás tentokrát vezmeme do pravé masajské vesnice, odkud pochází řidič Joseph, který nás provázel cestou na safari. Pokud vám předchozí článek o africkém safari unikl a neměli možnost ho přečíst, určitě se k němu vraťte.

Kdo jsou ti Masajové?

Možná si říkáte, kdo jsou tedy ti praví masajové a jak vypadá život v jejich domorodé vesnici? Nejčastěji je můžete navštívit v jižní Keni a částečně i severu Tanzanie. V minulosti jsem měla možnost vidět mnoho dokumentů nebo fotografií, které ukazují život masajů z jejich vesnice, ale nic z toho se bohužel nezakládalo 100% na pravdě. Proto jsem ráda, že jsem tuto vesnici mohla navštívit na vlastní oči a strávit s těmito milými lidmi celý den.

Už při vyjížďkách na Safari mi Joseph vyprávěl o jejich vesnici, že tito lidé věří, jak všechny krávy na světě patří pouze masajům, které jim v minulosti věnoval Bůh. Celý život Masaje se točí kolem krav, které jsou navíc jeho hlavní obživou. Bylo to úsměvné, ale skutečně první věc, která mi utkvěla v hlavě byla, že vesnici obklopovalo opravdu velké stádo krav, které byly všude kolem. Čím více jich totiž muži vlastní, tím jsou bohatší, váženější a mohou si dovolit více manželek a také lepší život pro jejich děti, ze kterých chtějí mít v dnešní době většinou doktory. Právě proto se jim říká, že jsou to také lidé krve a mléka.

Přivítání a skákání u ohně

Tradicemi, těmi tu doslova žijí. Přivítání probíhalo uvítacím tancem a hlasitým zpěvem, kterým nás pozvali a doprovodili do vesnice, neboli boma, jak jí říkají. Boma má do kruhu uspořádané chatrče a je obehnaná plotem z větví a trnů, který ji chrání před divokými zvířaty. Ve vesnici byly pouze malé děti. Děti školního věku se učily ve škole nedaleko za vesnicí. Sice tu žijí stále tradičním způsobem, ale masajové dnešní doby chtějí z dětí vzdělané doktory, nebo právníky, kteří budou pracovat ve městě, ale zároveň nezapomenou odkud pochází a budou se sem rádi vracet.

Po uvítacím zpěvu následovala zkouška, zda umíme rozdělat oheň. Všudypřítomné děti se nám smály, protože jsme to nikdy bez novin a zapalovače nezkoušeli. Ukázali nám a naučili, jak se rozdělává oheň pouze ze slámy a sloního trusu. Trvalo to opravdu dlouho, ale nakonec se nám to s pomocí masaje Kevina podařilo.

Červená kostkovaná látka, neboli látka Kikoi, je typickým oděvem masajů třeba i při rytmických tancích nebo skákání do výšky. Bylo obdivuhodné sledovat, jak moc vysoko dokážou vyskočit. Jsou v tom opravdu dobří. Je to totiž jedna z možností, jak muži mohou získat další manželku, pokud vyskočí dostatečně vysoko a pokud vlastní krávy, které může věnovat rodině, výměnou za budoucí ženu.

Bydlení ve vesnici

Chatrče, neboli Manaty, tu staví výhradně ženy a to původní technologií. Materiál jim obstará příroda. Je to směs bahna, trávy, hnoje a popela, kterou usuší slunce. Domečky jsou poměrně malé a nízké, že při vstupu musíte sklonit hlavu. Uvnitř je naprostá tma, protože se staví bez oken. Ve zdech jsou malé dírky, kterými může prosvítat denní světlo a odcházet kouř, protože uprostřed je místo pro oheň, kde si rodina vaří večeři a vypráví příběhy. Takový jeden příběh mne velmi zaujal, vypráví se staletí, z rodiny na rodinu. Historka je o jednom náčelníkovi, který měl sen o hadovi, kterému se kouřilo z ocasu. O několik desítek let později se postavila první železnice. Zdálo se mu totiž o vlaku.

Dále tu najdete ložnici pro děti do 7 let a ložnici pro rodiče. Děti nad 7 let odchází s ostatními dětmi do jiné chatrče, aby měli manželé soukromí po večerech. O bydlení, dobytek, vesnici a děti se tu starají ženy. Muži mají mnoho práv, ale jen velmi málo povinností, zastávají jednodušší funkce, starají se o jejich krávy a aby rodiny měly co jíst. Manaty vlastní ženy, protože si je postavily vlastníma rukama a také proto, že jim muži přebíhají k dalším manželkám. Nejčastěji mají tři. 

Na konci dne jsem si s místními ženami zkusila vyrobit typické africké náramky, korálky, přívěsky na krk nebo ručně vyráběná zvířata ze dřeva. Ženy je vyrábí ve stínu pod stromy v jejich volném čase. Muži to pak prodávají do obchodů ve městech nebo turistům a díky tomu mohou platit vzdělání dětem, které je v této zemi pro všechny velmi důležité.

Tak co říkáte, dokázali byste takto žít? Pro mne byla masajská vesnice více než jen zážitek. Byla to hlavně nezapomenutelná zkušenost, která se mnou zůstane navždy.

Odlétáme a je čas se přemístit, do rodné vesnice nedaleko pohoří Mount Elgon, o které pro vás budu psát příště.

Zpět do obchodu